"Bylo to strašně náročný, ale úžasný"

“O maminku jsem se starala pět let. Před tím jsem žádnou pomoc nevyužívala. Nějak jsme to s manželem sami zvládali. Taky mám kamarádku, která mi občas přijela pomoci maminku vykoupat. Pořád jsem měla pocit, že to zvládám. Věděla jsem, že se můžu obrátit na Káju, protože je z Bobrové (Karel Flek - pečovatel, který pracuje v Domácím hospici Vysočina, pozn.red.). Ale neměla jsem potřebu. Dokud mi mamka trošku pomáhala, tak to šlo, ale jakmile úplně ulehla, tak už jsem se obrátila právě na Káju. Všechny pomůcky, co jsme potřebovali, jsme doma už měli. Polohovatelnou postel atd.
Pak měla maminka těžký kolaps. Vypadalo to, že už se mi z nemocnice domů nevrátí. Zřejmě ale nechtěla v nemocnici umřít, tak čekala, že si ji vezmu domů. Řekla jsem si, že ji tam prostě nemůžu nechat. V nemocnici mně řekli, že mi ji domů dají, ale jedině s hospicem.

Mamka byla v nemocnici nevrlá, neklidná. Neměla tam takový klid jako doma. V pondělí ráno jsem si myslela, že to nedám, ale večer už jsem si říkala, že ano. Domácí hospic Vysočina jsem si vybrala jak kvůli Kájovi, tak i kvůli tomu, že jsem na facebooku sledovala, že Rita Skalníková občas přidávala nějaké fotky z Hospice. Říkala jsem si, že tu asi pracuje. S Ritou se vždycky, nevím, jak je to možné, v těžkých chvílích v životě potkáme. Ozvala jsem se paní Netolické. Ta byla ale nemocná, tak mi zpátky volala právě Rita. S ní už se znám spoustu let, ale už jsme se opravdu dlouho neviděli. Byly jsme nadšené, že se slyšíme. A ona říká: “Uděláme maximum, abychom Ti tu maminku dostali domů.” A opravdu, ve středu jsem ji měla doma.

Ladislava Roháčková - dcera klientky a pečující

Ve středu večer přijel pan doktor Kročka se sestrou Vaškem, kteří na mne udělali velice dobrý dojem. Vypadalo to, že jim opravdu jde o toho pacienta. Všechno mi vysvětlili, nachystali všechny medikace. Já byla úplně unešená. Jak Alenka v říši divů, protože jsem se s tímto nikde nesetkala. Bylo to silný. To se snad ani nedá popsat. Kdykoliv jsem měla problém, tak jsem zavolala.

Sestřičky jezdily pak každý den. Když byla maminka neklidná, nebo vypadala, že ji něco bolí, tak jsem volala i v noci. Okolnosti mě donutily. Trochu jsem se poprvé ostýchala, ale zavolala jsem, omluvila se, že ruším v noci, ale že si nevím rady. Vždycky medikace zabrala. Aplikace do kanyly mi nedělala žádné potíže. Poprvé mi to Vašek ukázal, pak jsem si to sama zkusila a šlo to.

Poslední týden byl úžasný se vším všudy. Byl fyzicky náročný, protože jsem skoro nespala. Sestřičky mne vždycky povzbudily. K nám jezdily shodou okolností jenom dvě - Vašek a Jana. Vím, že sousedka plakala a říkala mi: “Proč já jsem to nevěděla dřív? Mně umíral tatínek v hroznejch bolestech.” Hospic je tady už víc jak dvacet let. Já jsem taky nevěděla, jak to funguje, ale prostě mě donutily okolnosti - nechtěla jsem tu maminku nechat v nemocnici.

Mám z toho hrozně dobrý pocit. Nakonec jste u nás byli jen týden. V ten poslední den už mě na to navedly sestřičky… Já jsem věděla, že mě už na to připravujou. Tak jsem ležela s mamkou, vykládala jsem jí. Já kouřím takové ty elektronické cigarety a mamce to hrozně vonělo. Tak jsem jí říkala, že jí tady zakouřím. Šla jsem umýt hrnek, vrátila se a přilehla si k ní. Čekala na mne…Nakonec mi maminka zemřela v náručí… Když přestala dýchat, ještě jsem jí řekla: Mami, ty už jdeš? Hrozně to bolelo, ale ve finále to bylo nádherný. Odevzdala jsem mamku v klidu. Maminka zemřela v pět odpoledne a nechali jsme si ji doma až do druhého dne do rána. 

Ta péče je úžasná. Byla jsem na výsost spokojená. A myslím, že mamka taky. Všude vás chválím. Manžel byl úplně unešený. Nevím vůbec, jak to mám vyslovit, jak oni k nám přistupovali. To bylo boží…. Moje kamarádka se stará o maminku, tak jsem jí říkala: Na nic nečekej a hned je oslov. Každému, kdo to potřebuje, vás doporučuji.
Ještě máme doma všechny mamčiny věci. Mám tam vystavený ten poslední kelímek, jak tam byly ty stříkačky. Ještě to vyhodit prostě nejde.

Pak je hrozného zařizování, ale se vším mi Rita pomohla. My jsme tedy měli už hodně věcí vyřízených předem. Ale stejně mi nakonec zablokovali účet a ještě čekáme na dědické řízení a papír od notářky.

Byla to pro mne zkušenost jako blázen, ve finále jsem se potkala s úžasnými lidmi, kteří nás podporovali. Každý to určitě dělat nemůže. Každý nemá ten dar. To srdce na pravém místě. Všem, co to dělají, bych se poklonila. Bylo mi nakonec docela líto, že to bylo tak krátké.”