Umožnili nám být s maminkou až do konce

“Maminka se dožila krásných 95 let a zemřela doma v kruhu rodiny, jak si přála. A že jsme to vše zvládli, bylo možné hlavně díky pracovníkům Domácího hospice Vysočina. Ale vezměme to popořádku.
Maminka se ještě ve svých krásných letech pohybovala po domě i zahradě pomocí chodítka. S manželem jsme se z Prahy přestěhovali za ní na Vysočinu – vzhledem k našim svobodným uměleckým povoláním to nebyl problém. Maminka byla čilá fyzicky i duševně. Celá rodina ji pravidelně navštěvovala, vnoučata s ní hrála hry, luštila křížovky, a dokonce si sama vyhledávala informace na počítači. Měla ráda život, nikdy si nestěžovala a byla oblíbená i mezi našimi přáteli, kteří jí začali říkat „babičko Leontýnko“. Stala se vlastně adoptivní babičkou i pro ty, kteří už tu svou neměli.
V březnu 2024 ale dostala oboustranný zápal plic. Nechala se přemluvit na hospitalizaci a statečně bojovala – po téměř dvou měsících se z nemocnice vrátila domů, bohužel už jako zcela nepohyblivá. Zpočátku k nám dojížděly skvělé sestry, které s maminkou cvičily, ale postupně se ukázalo, že chůze už nebude možná.
V naší rodině je tradicí, že o své blízké pečujeme doma až do poslední chvíle. Je to přirozené a jsme na to hrdí – nikdy jsme neuvažovali, že bychom babičku někam umístili. Ale přesto jsme si kladli otázky: Zvládneme to? Dokážeme o maminku pečovat tak, aby se cítila v pohodě a aby to bylo zvládnutelné i pro nás?
Neměli jsme žádné zkušenosti s péčí o zcela odkázaného člověka – s hygienou, polohováním, výživou. Přesto jsme umístění na ODN odmítli. A tehdy zasáhla naše snacha Zuzka, která pochází z Nového Města – kontaktovala Domácí hospic Vysočina. Domluvili jsme si schůzku, podepsali smlouvu a od té chvíle jsme věděli, že na to nejsme sami. Zapůjčení polohovací postele, rady, jak zvládnout každodenní péči i podpora v těžkých chvílích – to vše nám přineslo klid a důvěru. Naučili jsme se, jak maminku umýt přímo na lůžku, jak ji polohovat, jak jí ulevit. Využívali jsme i odlehčovacích služeb, které nám umožnily si na chvíli oddechnout. Pracovníci hospice se stali součástí našeho života. Maminka si je oblíbila, říkala jim jménem – a my jim doma říkali „andělé“.
Postupně jsme se v péči zaběhli. Maminka už sice nemohla vstát, ale měla kolem sebe lásku, pozornost a úsměv. Radovala se z návštěv vnoučat i pravnoučat, a když se po téměř sedmi měsících přiblížil čas rozloučení, začala více spát a méně komunikovat. I v těchto dnech byli pracovníci hospice nablízku – poradili nám, jak mamince ulevit, jak s ní být v posledních chvílích. Nezalekli se ani nočního telefonu a přijeli okamžitě, když maminka vydechla naposledy.
A když se dnes ohlížím zpět, vím, že jsem to zvládla i díky nim. Měla jsem sílu se u maminky modlit, pohladit ji, rozloučit se. A že se mohla rozloučit i celá naše rodina – včetně malé vnučky, která řekla: „A teď máme babičku už na nebíčku jako hvězdičku.“ Z brožury Domácího hospice Vysočina mi zůstala v paměti věta: „Děkujeme, že jste nás pustili do svého soukromí.“ Ale my děkujeme vám – že jste nám umožnili být s maminkou až do konce.
Hlavní poděkování ale patří celé naší rodině, která se spojila a pomáhala podle svých sil, trpělivě, s láskou a v každé situaci. Pracovníci hospicu se na těch sedm měsíců stali naší druhou rodinou a za to jim z celého srdce děkujeme.”

Fotografie v úvodu článku zobrazuje západ slunce, který paní Leontýna Loubová milovala.