Úvodní fotografie - autor Vojtěch Zikmund

Hospic jako jeden z největších darů v mém životě

Zní to zvláštně, ale teprve teď jsem si uvědomila, že jsem více než třetinu celého svého života strávila v intenzivním vztahu s hospicem v Novém Městě na Moravě.  A tak, jako si můžeme myslet, že se s člověkem, který významně ovlivní náš život, potkáme náhodou, nebo souhrou okolností, nebo také nějakým vyšším řízením, bylo to stejné i s hospicem.
Jednou jsem dostala dotaz a zároveň tam byla i odpověď – „Musíš být hrdá na to, že jsi byla u založení hospice, že?“ Tehdy mě ta jednoduchá otázka zarazila a už vím proč.
Necítím hrdost nad tím, že jsem byla u založení hospice, protože podobných nápadů jsem měla v životě víc. Cítím to spíš jako obrovský dar, že jsem mohla v konkrétní době a konkrétní situaci být součástí vzniku něčeho, co má hluboký smysl.
Na co ale hrdá jsem je to, jak jsme zvládli během 25 let tolik těžkých chvil, únavy a krizí. Hrdost nad tím, že jsme se nevzdali.
Bylo zajímavé, že myšlenka, jak zlepšit umírání, se objevila u mě, u Vojty Zikmunda a zároveň ještě u dalších lidí, v jeden konkrétní čas. Že začalo několik lidí myslet na stejnou věc ve stejný čas a potkali jsme se.

My jsme se s Vojtou znali z evangelického sboru. Jednou k nám přišel na návštěvu domů a mluvili jsme o tom, že by bylo potřeba zlepšit podmínky lidí, kteří umírají. Oba jsme věděli, že už existuje kamenný hospic v Červeném Kostelci, kam jsme se také jeli podívat. Proto jsme začali usilovat o stavbu kamenného hospice. Hledali jsme místo v Novém Městě na Moravě, kde by se mohl postavit.  To jsme nenašli a současně jsme zjistili, že nemůžeme očekávat finanční pomoc od státu.
Jedny dveře se zavřely, ale když o něco usilujete, otevřou se zcela jistě druhé.  A během krátké doby jsme začali přemýšlet nad zlepšením podmínek umírání přímo v domácím prostředí.
Tehdy jsme byli s Cestou domů jediní dva průkopníci domácí hospicové péče v České republice. Před 25 lety vůbec nebylo myslitelné, že by lidé umírali doma. Teď se to zdá takové zvláštní, ale v té době to bylo v podstatě něco skoro revolučního.
Když jsme sdíleli naše myšlenky mezi kamarády, bylo krásné pozorovat, jak se plamínky šíří dál. Každé porozumění mě hřálo u srdce, protože někteří lidé si také mysleli, že jsme nějací zvláštní.
O umírání a všech otázkách okolo se v té době vůbec nemluvilo. Je třeba si uvědomit, že dostupnost jakýchkoli informací byla na úplně jiné úrovni než dnes.  

Tři roky po vzniku hospice mi jednoho dne lékaři sdělili, že můj manžel má nevyléčitelné onkologické onemocnění a že mu zbývá několik měsíců života. To bylo tak nesmírně těžké období, že jsem o žádné aktivitě a práci v hospici nepřemýšlela. Až s odstupem času jsem začala v hospici pracovat jako členka předsednictva a později správní rady.
Mezitím se vše v hospici rozvíjelo s nadšením a velkým srdcem. Postupně ale bylo nutné činnost a organizační procesy formálně ukotvit. Takže nastala nutná, pro někoho nepříjemná změna - profesionalizace se všemi klady i zápory.

A jaký byl vztah s kolegy lékaři? Trošku jsem si připadala jako nějaký alternativní člověk, který do tradičních a přesně daných postupů přináší něco neobvyklého a nepochopitelného. Málokomu se líbí, když mu někdo naznačí, že může přemýšlet a chovat se jinak.  V současnosti se už mnohé věci zlepšily, ale moc bych si přála, aby se ještě více měnil přístup k léčbě terminálních stavů pacientů.

To, že jsem 25 let součástí dění kolem hospice, je pro mě hodně důležité. Až bych řekla, že to vnímám s pokorou jako privilegium.
Když něco vymyslíš, nebo máš vizi, tak je nesmírně důležité mít k sobě někoho, kdo to pochopí a podpoří tě. Nevzdat se, nehroutit se z toho, když to nevyjde hned. A obklopovat se lidmi, kteří jsou otevření. Tak jako se to podařilo před lety nám.
A vztah s Domácím hospicem Vysočina po 25 letech? Stále láska.