„Hlavu a ruce pozlatit“

Od poloviny června byla v domácí hospicové péči našeho hospice paní Olga Beranová. Jak se v následujícím rozhovoru dočtete, pečovala o ni celá rodina. Společně žijí v Rožné, kam za nimi přijíždím na domluvenou schůzku. U rozhovoru s námi bude dcera, paní Alena Beranová.

Dnešní den není bohužel pro paní Olgu Beranovou příliš ideální. Trápí ji kašel. Takhle to v domácí hospicové péči chodí. Každý den je úplně jiný a domlouvat něco dopředu je spíše sázka do loterie. Sedáme si společně v obývacím pokoji a ještě než se zabereme do hovoru, zvoní na telefonu upomínka, která ohlašuje, že je čas na léky. Hned následuje moje první otázka, jak paní Beranovou napadlo, obrátit se na Domácí hospic Vysočina.
“Mě to nenapadlo. To dcera.”
Ta dodává: “Protože maminka chtěla být doma. A já Hospic z Nového Města znám. Pracuji v Novém Městě na Moravě ve škole, a proto vím, že z Hospice dělají akce pro děti – zvou je na návštěvu atd. Moje sestra pracuje v Praze jako zdravotní sestra a s hospicovou péčí se setkává profesně. Takže jsme v tom měli jasno.”
“Já jsem byla týden sama doma a vyskočily mi vysoké horečky. Tak jsem volala dceři. Ta ještě chodila do práce, ale musela mi zajistit nějakou péči. Tak dcera v Praze řekla a dost, že tohle je poslední kapka. Potřebovali jsme k sobě nějakého profíka. Já teď hospic blahořečím, protože se mi zdá, že to je ideální služba. Nedokážu si představit, že by takovéto dny člověk musel trávit v nemocnici. Vůbec ne. Doma je to stokrát lepší.

Každý den se zajímají, jak mi je. Každý den buď přijedou, nebo volají. Nevím, jestli to bude takovéto až do konce. Jestli nebudu muset nakonec do té nemocnice. Ale teď je to ideální. Pokud máte dobrou rodinu, tak na tom, že jsem doma, je všechno nejlepší. Jsou lidi, kteří jsou rádi v nemocnici, ale mezi ty já nepatřím. Střídají se tady u mne děti. Syn se snachou, mladší dcera a starší dcera z Prahy. Ta říkala, že až bude moc ouvej, tak si vezme ty tři měsíce péče, a bude tady se mnou.”
Dcera paní Beranové dodává: “Jsme domluvené, že teď v létě to zvládnu já, protože mám prázdniny a dovolenou, a od září by přijela sestra z Prahy.”
“V nemocnici by mi chyběl šicí stroj. Tady mám háčkování, pořád musím něco dělat. Šiji levandulové pytlíky, háčkuji myši (dcera ukazuje překrásnou háčkovanou myšku). Tak se bavím. Kdybych si nemohla kutat, dojít si tam pro to své, tam pro to své, tak z toho budu nešťastná. Teď se chystám šít čtyři tašky. Vnučka se dostala na vysokou školu. Tak mi dcera koupila látky a budu šít.
Včera mi tady zbourali veliký fíkus.” (ukazuje paní Beranová do rohu obývacího pokoje) “Aby se vešlo polohovací lůžko,” vysvětluje dcera. “Zítra přiveze pan Zelený postel. Máma zeslábla, tak jí chybí hlavně hrazdička. Matraci si chceme koupit sami. Polohování kvůli tomu kašli, který je někdy hodně úporný, bude určitě potřeba. To na obyčejné posteli člověk sjíždí dolů. A to je taky výborná služba. Protože jsme se domluvili v pátek a zítra už pan Zelený přijede. Raz dva tady budeme mít pomůcky, které potřebujeme.”
“Všechny sestřičky jsou milé, příjemné. Přijedou, zkontrolují léky, jaké mám. Doplní mi je. Zkontrolují můj stav, jak mi je. A nevadí mi, že se střídají. Takhle mi to vyhovuje. Ještě tu byla paní doktorka Němcová. Já jsem jí říkala, že je to péro. Byla taková veselá. Přijela odpoledne. Mně bylo tak špatně. Měla jsem vytaženou SOS krabičku – s léky na bolest a tak různě. A paní doktorka mi povídá: “No, takové lidi já mám nejradši. Postavit si léky na kredenc a dívat se na ně…”.”
“Máma se pořád šetřila, čekala pořád, co vydrží a pak se jí to moc zhoršilo.“
“Takové doktorce člověk všechno řekne.” Pokračuje paní Beranová. “Nebojí se. Ten pan doktor Korsa taky nemá chybu.”
Většina klientů se ze začátku potýká s ostychem volat na pohotovostní číslo i v průběhu noci. Dcera Alena to potvrzuje. “Ze začátku jsem měla obavy z volání na pohotovostní číslo. Ostýchali jsme se. Jako první tu zkušenost měla švagrová. A pak říkala: “Měla jsem volat dřív.”

Paní Olga Beranová obklopená všemi svými vnoučaty. „To byla ve svém živlu.“ říká dcera

Už se toho nebojíme. V nouzi člověk potřebuje někoho, kdo mu řekne co a jak, nebo jestli to děláme dobře, nebo vymyslí řešení. Dneska jsme volat nemuseli, tak to bylo skvělé, viď mami. Z Hospice právě vždycky chtějí, abychom volali, než budeme píchat první pomoc. Nebo kdyby to nezabralo, tak musí vymyslet jiné řešení. Ale vždycky ho vymyslí.
Nesmírně nám ten telefonát pomůže. Ty krize totiž přicházejí většinou v noci. A to bychom si sami nedokázali poradit. Když například SOS medikace, kterou máme naplánovanou, nezabere, tak co dál bychom nevěděli. Že máme 24 hodin někoho k dispozici a je to po tom telefonu rychlejší. Sestřičky si mamku vyzpovídaly, zjistily, co ji nejvíc trápí, a máme na to tady nachystané léky. Takže po telefonu dokážeme hodně věcí vyřešit.
I sociální pracovnice už u nás byly dvakrát, přestože jsme v péči krátce. Posledně mamka mluvila s paní Netolickou snad dvě hodiny. Mamka se vypovídala úplně krásně. “
“Ptala se mě i na kaplana, jestli nepotřebuji. Ale já že ne, mně stačíte vy. Já jsem vypovídaná dost.”
“Pomůžou nám případně vyřešit dlouhodobé ošetřovné a příspěvek na péči. Nabízeli nám i služby dětského psychologa. Tu konzultaci jsme využili, protože tady máme čtyřletou holčičku. Tak se bratr se švagrovou chtěli poradit. Bylo to příjemné setkání. Pan Kozák nás upozornil na věci, na které se máme ve vztahu k dítěti zaměřit. Bylo to prima.”
“Já na ty rozbory duše od psychologa natož kaplana moc nejsem.” Upřesňuje paní Beranová, proč služeb psychologa nevyužila. “Mně stačí, že si můžu popovídat se sestřičkami. Mají na to mluvení se mnou čas. V nemocnici vám donesou a odnesou, co je potřeba, ale na nějaké mluvení není čas. Tady ano.”
Důležitou oblastí u klientů domácí hospicové péče je podávání léků. Pečující, kteří jsou v naprosté většině laici, se musí naučit podávat medikaci i do podkožní kanyly.
“Zvládáme tam dávat léky všichni, kdo tady pečujeme. Bylo to zvláštní. Ale tím, že nás sestřičky ujistily, že je to připravené pro laiky, tak jsme se k tomu museli postavit. Ale je to zvláštní pocit. I chystání léků. Je jich mnoho, tak jenom to podle toho rozpisu připravit. Hlavně, že mamku teď nic nebolí. To taky chvíli trvalo, než se nastavilo. Bylo skvělé, že lékaři byli ochotni ze dne na den změnit medikaci, když se něco neosvědčilo. Jeden den to dokonce upravovali ráno a pak hned odpoledne. A nikdy jsme neměli pocit, že bychom otravovali, nebo byli věčně nespokojení. Oni to z nás vytáhnou. Ptají se nás přesně tak, že zjistí, jaký je účinek. A když není takový, jaký se očekával, tak medikaci změní. Když jsem tady spala s mamkou první noc, tak mi brácha říkal, ať si hlavně nejdřív zapíšu čas, protože jakmile začnu podávat lék, nebo telefonovat, tak na to zapomenu. Takže dokumentace má svoje opodstatnění a je udělána přehledně. Vyměňujeme si tady vzájemně zkušenosti, jako bychom si předávali službu.” Popisuje dcera paní Beranové, jak si vzájemně sdílejí poznatky a vychytávky při péči o maminku.
“Mám štěstí, že mám tři děti, a všechny jsou tak hodné, že pečují. Třeba snacha mě překvapila, že v ní je tolik toho pečovatelského citu. První noc a první den, kdy jsem o sobě nevěděla, se o mě starala. Všichni se k tomu postavili tak hezky. Bez problémů v tomto směru.”
Na závěr se ptám, v čem vidí největší přínos Domácího hospice Vysočina.
“Hospic vám umožní být doma. A to je nejdůležitější.” Odpovídá paní Beranová.
“Pro nás děti to bylo obrovské zklidnění. V okamžiku, kdy jsme se domluvili, a z Hospice nám všechno vysvětlili, tak nás to uklidnilo. Očekáváme, že budou houpačky, že mamka bude mít i ty těžší chvilky, ale vybavili nás vším, co potřebujeme, a to nás opravdu uklidnilo.”
Paní Beranová mne za doprovodu své dcery doprovází ke dveřím a loučíme se. Atmosféra byla u nich pohodová a přátelská. Bylo velmi příjemné si popovídat.
Paní Beranová zemřela za necelý týden po našem rozhovoru. Moc děkuji její rodině za to, že se se mnou podělila o kousek svého soukromí a paní Beranové za to, že mi věnovala trochu svého času ve svých posledních dnech.

A ještě dodatek od dcery Olgy…

Když zemřel taťka, byl v nemocnici. Byli jsme sice s ním, ale pak jsme museli odejít a jeho tam nechat. Cizím lidem v cizím prostředí. Když onemocněla mamka a již se nemohla léčit, bylo jasné, že bude tam, kde je jí nejlépe – doma. Oslovili jsme Hospic. To, jak nás přijali, jak o nás všechny pečovali a jak provedli mamku závěrečnou fází života, předčilo všechna naše očekávání!

Ten den bylo pěkně. Vstaly jsme, vyfénovaly vlasy… To už nás bylo víc, jako každý den poslední dobou. Snídali jsme, mluvili o všem možném, četli jsme si z nové knihy humorné říkačky… Pak mamka umřela.
Byli jsme s ní. Byl to silný prožitek, pláč, zmatek, žal… Pak přijela skvělá sestra z Hospice a vše nám zorganizovala. Vyprovodili jsme mamku na onen svět tak, jak si přála. Když mamka odjížděla naposledy z domova, celá ulice ani nedýchala. Ona odešla, my jsme zůstali… Tak to má být. Jen díky všem z Hospicu a jejich péči to tak mohlo být!
Sdílená bolest je poloviční bolest. Obdivujeme všechny pracovníky Hospicu, že to tak bravurně unesou.