Hospic držel celou rodinu nad vodou

Před více než rokem jsme poskytovali domácí hospicovou péči u pana Josefa Čapka. Vrátili jsme se do rodiny, abychom si popovídali o tom, jak s odstupem času vzpomínají na působení Hospice. Mluvili jsme s manželkou a dcerou pana Čapka. Obě se podílely na péči a každá vnímá tu dobu trochu jinak.

Jak vzpomínáte na působení Domácího hospice Vysočina? 

Paní Čapková st.: Na DHV nedám dopustit. Strašně jste mi pomohli. Jsem v místním zastupitelstvu, a když přijde na obec žádost z Hospice o podporu, tak říkám, že o tom není potřeba ani hlasovat. Že to je samozřejmá věc. Děláte tak záslužnou činnost. Říkám si, jestli to pro ty sestřičky není deprimující, když chodí za člověkem a vědí, že to je jen na chvilku. Každá měla úplně jiný přístup. Zuzka Novotná byla velmi empatická, citlivá a pečlivá. Když chodila Gábina, tak s tou si manžel vykládal o lyžování. S paní Křížkovou zase řešil ekologii. Všechny byly fajn. Když jsem mužovi říkala, že přijede sestřička, tak se mě hned ptal, která. 

Jak jste se o hospici dozvěděla?

Paní Čapková st.: Dostala jsem telefonní číslo od sousedky – paní Sklenářové. Ta pracuje jako vrchní sestra v domově důchodců ve Velkém Meziříčí. Já jsem k ní chodila na masáže. Svěřila jsem se jí, že už to přestávám s manželem sama doma zvládat. Tak mi přinesla telefonní číslo na paní Chmelařovou (sociální pracovnice – nyní Lea Kment – z pracoviště Domácího hospice Vysočina z Velkého Meziříčí – pozn. red.).

Manžel byl už 14 let nemocný. Dokud to tak nějak šlo, tak jsme byli spolu. Každé 3 – 4 týdny jsme jezdili na onkologii, urologii a plicní na pravidelné kontroly. Nejdřív manžel jezdil sám, ale pak už nás musel někdo vozit. Poslední půlrok jsem ale už přestala zvládat.

Neuvažovali jste o hospitalizaci v nemocnici, či v léčebně dlouhodobě nemocných?

Paní Čapková st.: Manžel byl v nemocnici předtím, než jsme oslovili Hospic. Manželovi bylo zle a tak jej tam syn dovezl. Byl tam asi týden. Na onkologii mi řekli, že ho dají na jednotku paliativní péče. Tam ale manžel za žádnou cenu nechtěl. Chtěl, abych si ho vzala domů. Tak jsem to zkusila. S hospicem jsem se domluvila. Nejdřív jsem si myslela, že si jen půjčím polohovací postel atd. A pak přijela paní Chmelařová, vysvětlila mi, co všechno domácí hospicová péče obnáší. Tak jsme se pro ni rozhodli. 

Jak probíhal začátek hospicové péče?

Paní Čapková st.: Začátek byl hrozně rychlý. Přijela paní Chmelařová, zjistila, že na manžela neberu žádný příspěvek, tak mi vše pomohla zařídit. Přijela sestřička, sepsala všechny dokumenty, pak přijel pan primář a muže prohlédl. Se vším nás seznámili  – najednou byli součástí naší rodiny. 

Hned nabízeli všechny možnosti, které můžeme využívat. Bylo to bezvadné. 

Bohužel hned na začátku péče měl muž náběh na plicní embolii, tak jsem musela volat na pohotovostní číslo. Sestřička za chvíli přijela, měla na telefonu pana doktora a za chvíli přijela paní Chmelařová s kyslíkem. 

Paní Čapková ml: Tohle byl pro mě asi nejhorší zážitek – byla jsem z toho rozpačitá. Celá ta situace trvala několik hodin. Na druhou stranu mi to pak pan doktor pěkně vysvětlil – ano, mohli jste zavolat záchranku – Váš tatínek by měl pomoc pravděpodobně rychleji. Ale na druhou stranu by převoz do nemocnice a následnou péči tam nemusel přežít. 

Paní Čapková st.: Ano, ta pomoc byla v tu chvíli šetrnější.

Také jsme do té doby pravidelně jezdili na vytahování vody z plic do jihlavské nemocnice. To znamenalo nejprve na RTG, kde jsme, i přes objednání, neuvěřitelně dlouho čekali. Pak jsme čekali na plicním než přišel na řadu, aby mu tu vodu vytáhli. 

Ale s Hospicem to bylo jiné. V té době jste měli nové sono, takže si muže pan doktor pomocí sona zasnímkoval a za asistence sestřičky vodu vytáhl.  

Paní Čapková ml.: Pan primář nás hodně držel psychicky. Pomáhal nám tím, jak nám všechno vysvětloval. Pro mě ta situace doma byla opravdu velmi psychicky náročná. Ale tím, jak nám vše podrobně vysvětloval a na tom sonu i ukázal, jsem se uklidnila a bylo to pro mne povzbuzující.

Paní Čapková st.: Sestřičky ty návštěvy u nás nebraly jako rutinu. Jako, že by přišly udělat zdravotnický úkon a odešly. Ony to opravdu braly jako návštěvu. Manžel byl velmi spokojený – najednou měl kromě mě kolem sebe i další lidi. Byl velmi komunikativní. Byl rád, že si s nimi může povykládat. I ty sestřičky si vždycky našly chvilku, aby s mužem prohodily pár slov. 

Jak jste se vypořádali s aplikováním léků?

Paní Čapková st.: Každé 3 – 4 dny mu sestřičky měnily kanylu. Takže jsme všechny léky dávali do toho motýlku na břiše. Manžel si také velmi dlouho léky aplikoval sám. Já jsem z toho morfinu měla ze začátku strach, ale v posledních dnech, kdy manželovi už bylo hodně špatně, nám z hospice dali dávkovač. Ráno přijela sestřička, vše do něj nachystala a celý den jsme se o to nemuseli starat.

Kdykoliv se dalo volat na pohotovostní číslo. Využívali jsme to. Například jednou v noci se manželovi vytrhla nefrostomie. Snažila jsem se to svépomocí nějak vyřešit a hned, jak to šlo, přijela sestřička. 

Paní Čapková ml.: Já jsem v tu dobu byla zrovna v šestinedělí. Byly jsme s mamkou domluvené, že mamka se o taťku bude starat přes den a já v noci. Problém byl, že já jsem nedokázala taťku vůbec zvednout. Naštěstí mě sestřičky naučily, jak s ním manipulovat, abych neublížila jemu ani sobě.  

Co jste měli z pomůcek?

Paní Čapková st.: Měli jsme kyslík, záchod, postel a pak ten dávkovač. 

Ale manžel se do poslední chvilky snažil, abych s ním měla co nejméně práce. Snažil se mi pomáhat, když jsme ho zvedali. Na vozíčku jsme ho vozili do kuchyně. Například, když jsem vařila, nebo když u nás byly děti a my v kuchyni hráli různé hry, tak aby mohl být s námi. 

Bylo něco, co vám nevyhovovalo?

Paní Čapková st.: Sestřičky nám říkaly, že je někdo občas naštvaný ráno, že voláte. Ale u nás to bylo naopak. Já už na ten telefonát z hospicu čekala. I když se nic nedělo, tak jsme se sestřičkou prohodily pár slov, popovídaly si.

Paní Čapková ml.: Já jsem vnímala negativně ty delší dojezdové časy. Když o něco šlo, tak se každá minuta vleče. Když se taťkovi stalo to s tou nefrostomií, tak nám přišlo, že to trvalo hrozně dlouho. 

Proč byste doporučili, aby se lidé na Domácí hospic Vysočina obraceli?

Paní Čapková st.: Psychická podpora. Drželi nás celou rodinu nad vodou. Pomoc, co se týká léků. Kam bych jezdila nechat napsat léky? Měli jsme negativní zkušenost s naší praktickou lékařkou, která vůbec nejevila zájem. 

Paní Čapková ml.: Taťka taky dlouhodobě nejedl. Používali jsme Nutrison. Já jsem mu jej vozila z Olomouce a ze Zlínské nemocnice. Daly se sehnat právě jen v nemocničních lékárnách. 

Paní Čapková st.: Sestřičky mi samy nabídly možnost brát vše od Vás.

Strašně se mi líbilo, že byla ta možnost získat veškeré pomůcky, které jsme potřebovali. Dokonce nám paní Chmelařová pak nabízela i takovou tu vanu, co se dá dát na postel. Ale to už bylo s mužem hodně špatné, takže jsme to nevyužili. Taky nevím, na koho bych se měla obrátit, když bych všechny ty pomůcky potřebovala. 

Paní Čapková ml.: Já velmi pozitivně vnímám to zaškolení rodiny u nás doma. V péči, manipulaci atd. 

Paní Čapková st.: Když muž umřel, tak jsem volala na pohotovostní číslo. Zrovna měla službu paní Novotná. Ona okamžitě přijela, pomohla nám manžela umýt, obléct, zavolala koronera, pomohla nám zavolat pohřební službu. 

Paní Čapková ml.: V těch posledních chvílích nám moc pomohla. Ještě tady pak s námi seděla, vzpomínali jsme a vše probírali. A, možná je to hloupé takhle říct, jsme se i dost nasmáli a taky samozřejmě naplakali.

Jak vnímáte to, že se Vám Hospic po čase opět ozývá? Nepůsobí to na Vás negativně?

Paní Čapková st.: Vůbec ne. Po asi 3 dnech po smrti manžela se mi ozvala paní Křížková a ptala se, jak se máme. Víte, manžel zemřel zrovna ve chvíli, kdy začal ten nejhorší covid (jaro 2020 – pozn. redaktora). Takže jsme měli pohřeb jen v nejužším kruhu rodiny. Od Hospice jsem dostala pozvánku na Vzpomínkový den. Mám vždycky radost, když se ozvou. Že to s námi neskončili hned, jak manžel zemřel – udělat tlustou čáru a konec. Tak to vůbec.

Chtěly byste něco doplnit? 

Paní Čapková st.: Péče Domácího hospice Vysočina je obrovská pomoc.

Paní Čapková ml.: Já na to vždycky budu mít jiný pohled než mamka. Já byla v té době v šestinedělí. Pro mě to bylo náročné a  trochu zatěžující, že tady pořád někdo byl – sestřička, doktor. Pořád někdo. Na druhou stranu, když se na to podívám, kdyby tady nebyly, tak by to pro nás byl mnohem větší stres a problém. Ve finále byli moc fajn. Promluvili se mnou i o miminku, sestřičky si ho pochovaly, něco poradily. Staly se součástí naší rodiny. A upřímně, i když by tady byli naši příbuzní, tak bych to asi vnímala stejně. Strašně rádi na to nakonec vzpomínáme a jsme moc rádi, že jsme do toho šli.