"Kdo nezažil, nepochopí"

Do té doby, než byl tatínek pana Petra Inwalda hospitalizovaný v nemocnici, nevěděli o domácí hospicové péči téměř nic. Jen, že taková služba existuje. Zdravotní stav pana Jana Inwalda však ukázal, že bude nutné se službou seznámit rychleji, než by kdo čekal.

“Volali mi z nemocnice, jestli mám zájem o domácí péči, že by nám tatínka pustili domů. Já jsem s tím souhlasil. Samozřejmě.” Začíná svoje povídání pan Inwald. “Ráno v 10 hod. mi volala paní Kment. Druhá podobná služba mi volala v poledne. Nevěděl jsem moc, co se děje. Dostal jsem na výběr dvě služby. Nikdo na mě netlačil. Říkali, ať se podívám na recenze. Když jsme přemýšleli, koho si vybrat, museli jsme si vybrat ze dvou služeb, o kterých jsme do té doby nikdy neslyšeli. A museli jsme se rozhodnout během pár hodin. Já jsem byl v situaci, že mi měli tatínka zítra pouštět z nemocnice a musel jsem vybrat. Kdybychom měli měsíc čas, tak bychom se mohli poptávat a zjistit si. Ale takhle z hodiny na hodinu to bylo vlastně štěstí, že jsme si vybrali vás. Byla to asi hodně velká náhoda, nebo nad námi někdo stál. Manželka řekla: Máš už něco rozjednáno s jednou, tak už zůstaň u toho. A to byla paní Kment…” 

Jak spolupráce začala?

“Velice se mi líbilo, jak to paní Kment měla zorganizované: V 10 hodin přijel pan Zelený, přivezl nám postel. Tatínka dovezli mezi 13. a 14. a večer přijel lékař se sestřičkou. 

Před tím jsme věděli, že nějaká taková služba existuje. Ale člověk si to nepřipustí, že by to někdy využil. 

Já jsem byl hlavní pečující z 51 %. Ze 49 % mi stála manželka za zády. Taťku nám dovezli, tak si vzala půl dne dovolenou. Bylo to před Velikonocemi, takže tam byl volný pátek. Manželka mi byla velkou oporou. 

S paní Kment jsme vyřešili i všechny příspěvky a dlouhodobé ošetřovné. Všechny pomůcky jsme měli už doma, než nám taťku přivezli z nemocnice.” 

Manželka Věra dodává: “Mně osobně moc pomohlo, když večer přijel pan doktor. Říkali jsme mu, že ani jeden z nás nejsme zdravotník. On nám opravdu polopatě všechno vysvětlil. Léky nám ukázali, co na co se používá. A pak taky ty sestřičky nám radily.” Pan Inwald hned navazuje: “Sestřičky nikdy nespěchaly, žádný tlak, v klidu. 

Celkově to bylo těžký. Začátek byl ještě dobrý. Taky jsem se dostal do fáze, že jsem to nedával. Opravdu byla chvíle, kdy jsem byl na dně. Paní Kment to věděla a asi i paní Zelená. Ony tam mezi sebou hodně komunikují, takže se nic neutají ;-) I ony mě podporovaly a zmiňovaly, že je tu pořád ta možnost, že tatínek může jít do nemocnice. Všechno jsem to ale řešil s paní Kment. Ta mi dala na výběr psychology. Ale jako chlap jsem si asi víc rozumněl s chlapem, takže jsem pak byl v kontaktu s panem Jakubem Kozákem. Pomohly mně jeho dvě slova: Koloběh života. Ten hovor s panem Kozákem mi hodně pomohl.”

Pečující syn – pan Petr Inwald

Jak jste zvládali podávat léky? 

“My jsme měli léky dobrý, protože taťka zvládal polykat prášky. Pak měl zavedenou kanylu. Ta aplikace byla v pohodě, protože to bylo bez jehly. Já, když vidím jehlu, tak mě pak musí budit…”

A co pohotovostní číslo? Využívali jste? 

“Pohotovostní číslo fungovalo skvěle. Když sestřička nevěděla, tak volala panu doktorovi a pak obratem zpátky. Zvedali jsme léky, ubírali. Jak bylo potřeba. Využili jsme i jednou v noci. To se vyřešilo dobře. A abych sestřičkám odlehčil, tak jsem pak ráno volal jim, jaká byla noc. Pokaždé, když tu sestřičky byly, tak nás ujišťovaly: Nebojte se, nejste v tom sám. To byla silná slova. Ta mi pomáhala. Že mi pomůžou, kdykoliv.”

Sestry dělají pravidelné ranní telefonáty. Neotravovalo Vás to už? 

“Já už jsem ráno čekal, kdy mi budou volat. Hlásili, kdy dojedou. Třeba zavolali, že přijedou v 10. Volali o půl 10, že se omlouvají, že to nestíhají, že přijedou o hodinu o dvě dýl. Já jim povídal, že to nevadí, že my na ně tady budeme čekat.”

Využili jste odlehčovací služby, které hospic také nabízí? 

“Odlehčovací služby nám byly nabídnuty, ale zvládali jsme to sami. Jednu chvíli jsme pak už zvažovali, ale nakonec jsme nevyužili. Půjčovali jsme si gramofon (naučil jsem se nový výraz - jinak toaletní židli). Sundali jsme tady práh a dědu jsme dovezli do koupelny. Tam máme velkou sprchu a sprchovou židli. Syn pak dědu přendal. Záchod už jsme pak nezvládali. I když máme závěsný, tak nám pak už děda nepomáhal. Ta toaletní židle byla na toto fajn. I to holení jsme zvládli.”

Bylo něco, co Vám vadilo? 

“Ta služba byla pomocí ne přítěží. 

Jednu chvíli nám vadilo, jak se sestřičky střídají. Protože člověk pak ty jména nezachytil. Je to ráz na ráz. Krásné bylo, že zazvonili, podali ruku a pozdravili. Ten fyzický kontakt podání ruky byl moc fajn. A ta jména… Člověk do toho vlítne a každý den někdo jiný. Ty jo, kolik jich ještě je… Ale zase jsme si říkali, že to bude trvat tak půl roku. Ale chápu, že to nemůžou dělat čtyři lidi pro celou službu. Pomáhaly nám i ty žluté desky. Vyhovovalo nám to polopatické sepsání. Že jsme věděli, co podávat a kdy. Ale v průběhu se to měnilo.”

Využili jste pomoc hospice i po úmrtí? 

“Sestřička nám po úmrtí pomohla. V 9 večer nám děda umřel. Sestřičky - byly dvě, přijely mezi půl desátou a desátou. A byly tady s námi do půlnoci, možná do půl jedné. V jedenáct přijel pan koroner.”

Chtěl byste říci něco na závěr?

“Vrchní sestra paní Zelená přijela s panem doktorem. Všechno v klidu vysvětlila, tam bych chtěl říct velké díky. A paní Kment, která to všechno báječně zorganizovala. Že byla oporou. A vlastně, abych jenom nejmenoval, tak celý ten tým… 

Taťka věděl, že umře. Ale nevěděli jsme, že to bude už za tři týdny. 

Určitě bychom službu doporučili. Byl jsem osobně poděkovat v Novém Městě v tom centru dění. Všechno jsem řekl i paní ředitelce. Kdo to nezažil, ten to nepochopí.