Lidi si zaslouží, aby zemřeli doma
Je neděle krátce po obědě a já přijíždím do vesničky Bobrůvka. U malebného venkovského kostela zatočím doprava a po pár metrech přijíždím k domu s upravenou zahrádkou. Domluvil jsem si zde návštěvu v rodině Kupských, kde Domácí hospic Vysočina na začátku koronavirové krize pomáhal pečovat o pětaosmdesátiletého Františka Kupského. Na lavičce na mě čeká jeho vnuk Petr. Zdravíme se a jdeme dovnitř. V kuchyni se vítám s dcerou Marií a manželkou Annou. V domě panuje nedělní klidná atmosféra. Všude je pečlivě uklizeno a útulno.
„Dědík měl rád veškerou práci kolem baráku. Když jsme klidili česnek nebo cibuli, tak nám to pomáhal vázat. A taky rád dělal se dřevem. Ještě na podzim nadělal dvacet krabic špiček na zatápění a přitom říkal: Kdyby si mě vzala zubatá, tak ať máte čím topit,“ vypráví jeho dcera Marie.
Rodina Kupských se na Domácí hospic Vysočina obrátila na začátku března na doporučení sociální pracovnice paliativního týmu nemocnice v Novém Městě na Moravě. František Kupský byl již pár dnů v nemocnici a byl z toho celý špatný. Věděl, že má několik nádorů a asi tušil, že už tady dlouho nebude. Proto se mu ulevilo, když mu vnuk Petr při jedné návštěvě oznámil, že zařizuje hospic a že půjde brzy domů. „Jé to mi spadl kámen ze srdce, povídal dědík“ interpretuje jeho reakci vnuk Petr.
Péče Domácího hospice Vysočina v rodině Kupských v Bobrůvce trvala deset dní. Začala standardní příjmovou návštěvou, na kterou jezdí lékařka a vrchní sestra. Hospic také zapůjčil potřebné pomůcky, především polohovací postel a rodina se potkala se sociální pracovnicí, která předem vysvětlila, jak bude péče probíhat. „Když jsme dědu přivezli domů jako by ožil, zajímal se o to, kolik máme za barákem dřeva, jezdil s vozíkem po domě, přišel nám celkem fit,“ vzpomíná vnuk Petr. Zdravotní stav jeho dědečka, se ale během několika dní začal zhoršovat. „Nás ani nenapadlo, že bychom dědíka někde nechali, chtěli jsme, aby mohl dožít doma. Proto jsme byli moc rádi, že jsme mohli využívat služby hospice. Měli jsme pohotovostní číslo, na které jsme mohli kdykoliv zavolat a bylo obdivuhodné, že nám sestry vždycky dokázaly poradit, případně přijely osobně,“ doplňuje Petr Kupský a jeho maminka dodává: „Když dědík umíral tak jsem volala sestřičce z hospice jestli ho máme polohovat, že má promodralé a studené nohy a nepravidelný dech, že se nám to jaksi nezdá. Najednou maminka volá z obýváku, že dědík vydechl naposledy.“ Hned poté přijela sestra z hospice a pomohla se zaopatřením těla a počkala na příjezd koronerky.
„Věděli jsme, že jeho zdravotní stav není na záchranu, ale je na klidné a bezbolestné dožití doma. Lidé si zaslouží, aby zemřeli doma. Je skvělé, že Domácí hospic Vysočina má dobře poskládaný tým, se kterým je možné konzultovat zdravotní stav, a že jsme s jeho pomocí dokázali péči zvládnout a nezmatkovat. Sestřičky byly vždycky velmi ochotné, ať při telefonickém kontaktu tak při osobní návštěvě. Nejvíce nám pomohla Gábinka Sobotková, to je anděl,“ komentuje služby hospice Petr Kupský.
Rodina Kupských využila služeb Domácího hospice Vysočina po dobu deseti dnů. V péči se střídali všichni rodinní příslušníci, včetně tři a půlletého pravnoučka Péti: „Dědík vždycky říkal: Hlavně opatrujte Petříka,“ sděluje mi manželka Anna. Rodina se snažila maximálně využít společný čas k rozhovorům, ale pochopitelně i k tomu, aby se o nemocného dědečka mohli dobře postarat. Poslední dva dny už dědeček František nemohl polykat, a tak mu jenom otírali rty a zlehka podávali výživové nápoje. „Dědík nás přitom hladil po rukou. Tímto nám děkoval, protože už neměl sílu mluvit. To byl asi nejsilnější moment ze závěru jeho života,“ vzpomíná vnuk Petr a ukazuje mi fotoalbum, ve kterém je souhrn všech důležitých událostí „dědíkova“ života. „Je to pro mě důležitá vzpomínka,“ uzavírá Petr Kupský.