“Měli jsme se přijet rozloučit”

Pan Jozef Galanžár byl do péče Domácí hospice Vysočina přijat 30. listopadu roku 2022. Před tím ležel v nemocnici. “Řekli nám: Přijeďte se rozloučit. To dostalo i mě do kolen.” Líčí krušné chvilky paní Drahomíra. Přes to všechno je dnes pan Galanžár doma - v péči Domácího hospice Vysočina. 

“Začalo to tím, že manžel odjel na urologii.” Rozpovídá se manželka, paní Drahomíra. “Měli mu tam brát vzorky na onkologii. V pátek byl na zákroku, všechno bylo dobrý. V pondělí mi ho zeť dovezl domů v bolestech. Hodně naříkal. Za hodinu jsme volali záchranku. V nemocnici nám samozřejmě tvrdili, že se to při zákroku stát nemohlo, ale měl poraněná střeva a obsah se mu vylil do břicha. Skončil na ARU, kde byl týden. Pak ho dali dva dny na JIPku a nakonec na normální pokoj. V neděli jsem za ním přijela na návštěvu a sestra mi říkala, že ho asi ve středu pustí domů. Jak já se o něj doma postarám? To mi poprvé sestra ukazovala, jak se starat o stomii. Řekli mi, že buď si ho vezmu domů, nebo půjde na ODN. S dírou v břichu… Co vám zbyde? Vzali jsme si ho domů. Říkali nám, že máme jezdit za nimi do nemocnice na kontroly, ale jak? Vždyť neudělal ani krok… 

Doma jsme neměli nic nachystané. Bydlíme ve druhém patře bez výtahu. Jenom dostat ho k nám domů… Neteř je zdravotní sestra, takže jela na propuštění se mnou. Dali nám předpis na léky, ale v žádné lékárně nebyly. Neteř to obvolávala a nakonec musela volat zpět na chirurgii. Ještě, že tomu rozumí. Byla nám velkou pomocí. Vše mi ukázala, jak se co dělá. Koukla do papírů a hned povídá, že potřebujeme hospic. Volala pak k vám a narychlo večer kolem páté hodiny přijela paní doktorka Němcová se sestřičkou, paní Zelenou. Ještě takhle večer jsme domlouvali i polohovatelnou postel. 

Paní Kment mi poradila a se vším pomohla, co se týká těch příspěvků a dlouhodobého ošetřovného. Vyplnili jsme žádosti, všechno za nás zařídila. My vůbec netušili, na co máme nárok. 

Byla jsem hrozně ráda za ty každodenní telefonáty. Já si s těma holkama povykládala i o počasí. Byla jsem tu pořád zavřená. Netroufla jsem si odejít. Teď už je manžel schopný být tu chvíli sám, ale na začátku jen ležel.  Všechny sestřičky jsou hodný, za tu dobu už je známe všechny. Ze začátku jezdili skoro každý den, i o víkendu. Taky si říkáte - v životě nepíchnu injekci. Píchnete. Když to potřebujete, tak píchnete. I o tu stomii se už umím postarat.

Primář mi řekl, že už v životě nebude chodit. A podívejte se, jak vypadá… Byla jsem naštvaná. Zdravotnictví ho odhodilo. Ale jeho psychika a vůle žít ho zvedla. Vnučka za ním chodila, když jenom ležel. Byla tady denně. Teď, když vidí, že dědeček je celkem v klidu, tak už sem zase tolik nechodí. 

Když se vrátil z nemocnice, nechtěl jíst.” Pan Jozef k tomu dodává: “Měl jsem tak o 25 - 30 kg míň než mám teď. Jednu dobu jsem jedl furt. To nebylo k zastavení. Najednou lup a teď jím tak poloviční porce. Ale mám rád čokoládu.”

“Manžel chtěl furt chodit ven. Tak jsme si půjčili i vozíček, abychom ho mohli vyvézt. Vše, co jsme potřebovali, nám z hospice půjčili - chodítko i kyslík.”

“Postupně jsem začal chodit tady s chodítkem. Nejdřív jsem trénoval po bytě, pak jsem zkoušel schody na chodbě. Nejdřív 4, pak 6, až jsem nakonec sešel i vyšel ty naše dvě patra.”

“Teď jsme pořád spolu. Hádáme se - to je taky potřeba, no ne? Divím se, že se nehádáme víc. Hodně spím, polehávám.” Líčí běžné dny pan Galanžár.

“Musím ho hlídat, aby nezapomínal léky.” Upozorňuje manželka. 

“Kdyby tady nebyla (manželka), tak nevím… Dá mi třeba prášky, a když na mne nekouká, tak já si ty prášky zapomenu vzít. Ona mi je dá do ruky, já je odložím a je to hned.

Rád bych vyrazil na ryby. Nepotřebuji ten úlovek, je to o něčem jiným. Posedět si, nahodit, přijít na to, proč neberou… 

Nic teď neplánujeme. Ze dne na den.” 

“Kdyby nebyl hospic, tak nevím.” Říká paní Galanžárová. ”Předtím než jsme ho potřebovali, jsme o existenci hospicu neměli ani tušení. Jsem hospicu vděčná, jak se chová, jak nám pomáhá. Vím, že nad sebou někoho mám. Kdybych to neměla, tak jsem bezradná. K doktorovi manžel nedojde. Na děcka se nemůžete spoléhat. Chodí do práce, mají svoje starosti. Jsme rádi, že vás máme.  

Dřív jsem se rok a půl starala o dementní mamku. O tom, že existuje hospic, který by mě s péčí pomohl, jsem nevěděla. Moc by mi to v té době pomohlo. 

Hospicu si hrozně považuju. Pomůže to i po psychické stránce. Jsem hrozně klidná, protože vím, že i kdyby se v noci něco stalo, tak vezmu telefon a zavolám. Poradí, nebo přijedou. Taková moje jistota, že za sebou někoho mám. Spoléhám už jenom na vás.” 

S úsměvem na rtech dodá pan Galanžár: ”Kudy chodím (já tedy moc nechodím), tudy vás chválím.”