Někdo ty první stopy musel prošlápnout

Úvodní fotografie - autor Vojtěch Zikmund

S Evou Pelikánovou jsme občas v průběhu devadesátých let o problematice života seniorů a umírání mluvili. Tehdy bez jakéhokoliv cíle. Měli jsme to prostě jen tak tematicky rozvykládané. Tato problematika nás zajímala. Úplně se to ve mne začalo konkretizovat, když jsem v roce 1999 nastoupil poprvé do sociálních služeb. Tehdy do Domova pro seniory na Mitrově. Abych splňoval podmínky pro činnost pracovníka v sociálních službách, musel jsem absolvovat rekvalifikační kurz. Jezdil jsem do Prahy. Kurz pořádala Diakonie ČCE, která měla kontakty na velice zajímavé lidi z oboru. Jeden pátek si pro nás vyčlenila čas paní doktorka Marie Svatošová. Ta se tehdy podílela na zřízení prvního lůžkového hospice v Červeném Kostelci a před dokončením byl hospic v Litoměřicích. Ona nám o tom vyprávěla. Jak hospice fungují, jaké to má dopady na nemocné a jejich rodiny... Zcela mne to naplnilo. Tím, že to byl pátek a já pak jel vlakem domů, tak to cestou ve mně stále doznívalo. Byl jsem toho plnější a plnější. V sobotu ráno mi to tedy nedalo a šel jsem k Pelikánům. Udělali jsme si takovou pracovní snídani a já to tam Evě všechno vyprávěl. Řekli jsme si, že budeme hledat cesty, jak vybudovat hospic i u nás. Za nedlouho jsem začal pracovat v Novém Městě na Moravě v Domě s pečovatelskou službou. Tam byla ředitelkou paní Marie Scheibová. Tehdy slavila životní jubileum, konala se oslava a přišli tam mimo jiné zástupci města. V té době byl starostou pan Petr Pejchal. Já mu tam o našem záměru pověděl. Že lidé jsou nemocní a umírají všude. Nejenom na Litoměřicku a Červenokostelecku. Hospice jsou potřebné všude. On to vzal velmi vstřícně a hned mi doporučil další dva lidi, kteří se o tuto problematiku zajímají. Pan primář z onkologického oddělení Stríž a zdravotní sestra Eva Havlíková. Na ně jsme se nakontaktovali a začali jsme se scházet. Vymýšleli jsme, jak do toho jít. Každý měl svoje představy. Hledali jsme vzájemné shody. Skupina se rozrůstala - přidala se k nám paní Anna Janů, která pracovala jako vedoucí zdravotní sestra v Charitě. To už nás bylo 5 a mělo to docela váhu. Abychom ty první myšlenky a závěry nějak zafixovali, rozhodli jsme se, že založíme občanské sdružení. Vymysleli jsme a sepsali první stanovy občanského sdružení, ve kterých jsme vytýčili základní myšlenky a směřování. Začátkem února 2000 přišlo z ministerstva schválení, že vzniklo občanské sdružení Hospicové hnutí Vysočina. Scházeli jsme se a vymýšleli, jak postupovat dál. Začali jsme s osvětovou činností. Chtěli jsme tu myšlenku víc vypustit mezi lidi. Pozvali jsme paní doktorku Svatošovou, která měla přednášku v kulturním domě. Celý jsme ho zaplnili. Velkou zásluhu na tom měla i Střední zdravotnická škola ze Žďáru. Přišli studenti a studentky, což bylo důležité, protože se mluvilo o problematice, která se tehdy na těchto školách ještě nevyučovala. Pak jsme začali organizovat Hospicové večery v Domě s pečovatelskou službou. Zvali jsme k besedám odborníky z medicínského nebo sociálního prostředí. Byly to besedy s přednáškou. Postupně se vytvořil okruh pravidelných zájemců.

Původní idea byla, že postavíme lůžkový hospic. Protože jsme tehdy o jiné alternativě nevěděli. Lůžkový hospic pro nás byl konkrétní a myšlenkově uchopitelný. S tím jsme ale pohořeli na Ministerstvu práce a sociálních věcí, které schvalovalo dotace. Tehdy se stavěl hospic v Rajhradu. Počítalo se, že bude mít spádovou oblast Vysočinu. Tím byly další žádosti na podporu stavby hospice v Kraji Vysočina zamítány. Začalo tedy velké přemýšlení, co dál. 

Mezi příznivci Hospicového hnutí Vysočina o.s. byl i evangelický farář pan Daniel Ženatý, který působil tady v Novém Městě na Moravě. Měl kontakty do Německa, kde věděl o jednom panu faráři, který měl kolem sebe skupinu dobrovolníků, se kterými navštěvují umírající pacienty v nemocnici. Tohle nás zase trochu zapálilo jiným směrem. Pak jsme se usnesli, i na základě rozhovorů s paní doktorkou Svatošovou, že by pro nás bylo reálnější začít s terénní službou, se kterou tady ale nikdo neměl zkušenosti. Všechno se vymýšlelo od 0. Nebyla tu žádná podobná organizace, od které bychom mohli přijmout nějaký model práce. Museli jsme si to sami vymýšlet. V tuto chvíli už byl konkrétnější plán. Skupina podporovatelů už byla poměrně velká, ale byli to lidé, kteří neměli žádné zkušenosti s prací se seniory. Domluvili jsme se s Domovem pro seniory na Mitrově, že bychom vytvořili dobrovolnickou skupinu a jezdili tam na návštěvy. Nemělo to mít žádný konkrétní účel, jen povídat si s těmi lidmi, vstřebávat svět seniorů. Domluvila se tedy úterní odpoledne a začalo se tam jezdit. Vznikla z toho úžasná tradice, která trvala několik let. Začátky byly trochu krušnější, než byli naši dobrovolníci místními seniory přijati. Byli podezíraví, jestli nejsme nějaká sekta. Tohle se ale překonalo a vznikla tam spousta osobních vztahů, lidé se pak na nás těšili. To byla první konkrétní aktivita, kterou hospic začal vykonávat. Vedle toho se stále organizovaly ty Hospicové večery. 

Velice zásadní pro získání nových zájemců a příznivců bylo pořádání Kurzů pro zájemce o hospicovou problematiku. Už si nepamatuji, kolik těch kurzů bylo. Byly to víkendové kurzy, pozvali jsme odborníky z různých oborů. Absolventi od nás dostali certifikát, že tímto kurzem prošli. Nemohli se jím samozřejmě nikde oficiálně prokázat, ale pro ně osobně to bylo velmi přínosné. Vkročili tím do hospicového světa. 

Vedle toho začal profesní život hospice. Přihlásil se první zaměstnanec, což byl Vojtěch Hrouda. Tehdy pracoval ve Žďáru v CHKO. Tam však ukončil pracovní poměr a přišlo mu zajímavé, že by se stal zaměstnancem hospice. Je to velmi konstruktivní a přemýšlivý člověk, tak začal další vývoj organizace strukturovat. Taky byl šikovný na psaní různých grantů a žádostí o dotace. Najednou to začalo žít i po této stránce. K němu se pak přihlásila Iva Kondýsková, která byla svým založením velmi obětavá a praktická žena. Ta právě byla víc zaměřená do terénu - na konkrétní péči o lidi. Oni vytvořili dvojici, která hospic rozjížděla. K nim se přidala Milena Petrová, která po mateřské hledala práci a byla aktivně zapojena v dobrovolnické skupině. Z této pozice jí práce v hospici oslovila. Stala se třetí zaměstnankyní. Já říkám, že to jsou takoví tři králové, kteří začali prorážet ledy. Podařilo se přes nějaký grant sehnat peníze, za které se vybavila první půjčovna pomůcek. To byl náš první vstup do domácností. Neměli jsme sice odbornost na poskytování sociálních služeb, ale mohli jsme lidem pomáhat tím, že jsme jim půjčovali pomůcky. To bylo tehdy pro lidi nemyslitelné, že by si mohli zapůjčit polohovací postel, mechanický vozík či toaletní židli nebo praktické chodítko. To byl velký krok vpřed.

K těmto třem se postupně začali nabalovat další zaměstnanci. Byla přijata i první zdravotní sestra. Časem jsme se museli zaregistrovat jako sociální služba. Ale práce, kterou jsme vykonávali, nesplňovala kritéria žádné sociální služby. Naštěstí v Jihlavě na sociálním odboru Kraje Vysočina byly ženy sice přísné, ale vstřícné. Vždy jsme se domluvili. Dokázaly nám poradit. Zaregistrovali jsme tedy naší službu jako Odlehčovací služba – domácí hospicová péče. To však také naráželo. Když přijela kontrola na plnění kritérií odlehčovací služby a četli si naši dokumentaci, tak tomu moc nerozuměli. Museli jsme jim vysvětlovat, co vlastně děláme.

Časem začalo v republice vznikat domácích hospiců více, takže jsme se setkávali a sdíleli si zkušenosti. Každý kraj to ale měl nastavené jinak, každý kraj vyžadoval něco jiného, takže v tomto jsme si nemohli moc vzájemně radit. Ale důležité bylo, že jsme mohli fungovat. V té době jsme sloužili pohotovosti ve dvojicích. Zdravotní sestra + pracovník v sociálních službách. A takto jsme vždycky vyjížděli do rodin, kde pečovali o vážně nemocné. Bylo to fajn, že jsme se vzájemně podpořili. Síly v rodině se pak mohly rozložit. Zdravotní sestra se mohla v klidu věnovat nemocnému a pracovník v sociální službě ostatním členům rodiny. Malý počet zaměstnanců akorát neumožňoval odpočinek po probdělé noci a ráno jsme museli být připraveni čelit dalším pracovním povinnostem. Často jsme byli hodně utahaní. Ale věděli jsme co děláme a proč to děláme. A to nás naplňovalo a motivovalo.

Struktura občanského sdružení byla taková, že za práci samotnou a její organizaci byl odpovědný vedoucí Střediska hospicové péče a ředitel (tím byl v počátcích Vojtěch Hrouda, po jeho odchodu Iva Kondýsková).  Nad tím bylo předsednictvo. To se skládalo zčásti ze zakládajících zaměstnanců a z příznivců. Předsedou sdružení jsem byl v  počátcích já. V té době jsem stále ještě pracoval jinde.

Jednou mne oslovil Vojta Hrouda, jestli bych nešel pracovat do Hospice. Já jsem o tom velice přemýšlel a nakonec jsem opravdu nastoupil. Byla to veliká změna. Bylo to akční, rozjížděli jsme něco nového, nevěděli jsme, co bude druhý den, natož druhý rok. Ale dokázali jsme si to užít. Táhli jsme za jeden provaz. Věděli jsme, že to prostě musí fungovat. Po několika letech jsme se opravdu zařadili do sítě poskytovatelů sociální služby v našem okrese. Já jsem pracoval jako pracovník v sociálních službách. Později jsem u paní doktorky Špatenkové úspěšně absolvoval Kurz poradenství pro pozůstalé a vážně nemocné. Takže jsem mohl vykonávat i tuto službu.

Na začátku jsme my pracovníci v sociálních službách byli každý jiná profese. Já knihkupec, Milena inženýrka v zemědělství, Iva měla vystudovanou speciální pedagogickou školu, Alenka chodila s poštou. Sešli jsme se tam z úplně rozdílných oborů. Šli jsme do toho prostě tělem i duší.

Věděli jsme, že se naše práce musí opřít o nějakou odbornou sílu, o doktora. A nejlépe s paliativní atestací. Tehdy na ambulanci bolesti pracovala paní doktorka Němcová, která pak s námi na dohodu spolupracovala. Přes ambulanci bolesti jsme začali zprostředkovávat kontakty. Bylo to hodně těžký. Rodiny v té době vůbec nevěděly, o co jde. Pojem domácí hospicová péče ještě nebyl mezi lidmi známý. Přesto jsme začali do prvních domácností dojíždět. Pro členy pečujících rodin to bylo složité. Jednak se starali o nemocného člena, který umíral a do toho jim domů začali jezdit úplně cizí lidi. Zpočátku bylo naše přijetí rozpačité a chladné, ale časem jsme k sobě nacházeli cestu a dokázali jsme spolupracovat. 

Dnes mám obrovskou radost z toho, že je hospic tam, kde je. Vždycky přijdou doby špatné, provázené různými krizemi, však následně zase nastanou roky dobré. A z těch je třeba čerpat do let budoucích. Není možné, aby vše fungovalo na 100 % pořád. Je to práce s lidmi pro lidi. A ten lidský faktor je a bude vždycky hlavní složkou této práce. Nyní, když vím, že se řeší něco těžkého, tak se snažím pomoct, nebo aspoň držím palce a vyjadřuji svou podporu. A naopak, když je dobré období, tak z toho mám radost. Jenom, když vejdu tady do dvora kde Domácí hospic Vysočina sídlí a vidím řadu těch služebních aut… svědectví toho, jak je dostupnost k lidem zajištěná. Když potkám auto s "naším" logem, jak jede na ulici… Potěší mě to.

Chtěl bych poděkovat těm, co byli v úplných začátcích, kteří do toho šli, aniž by věděli, do čeho jdou. Dobrodružný profesní skok. Někdo ty první stopy musel prošlápnout. A myslím, že to stálo za to!

Když jsem z hospice odcházel, říkal jsem a pořád si to myslím, že je důležité, aby pracovníci měli odbornost, ale aby ji vhodně doplňovali svým srdcem. Bez toho to nejde.

Jsem pyšný, že Domácí hospic Vysočina funguje a dojímá mne to.