„Udělali víc, než jsme očekávali“
Téměř po roce jsme navštívili pana Jaroslava Dobrovolného z Kadova, který pečoval o svou manželku Jitku. Společně jsme zavzpomínali, jaké to s Domácím hospicem Vysočina bylo:
“Mám tady složku se všemi dokumenty kolem manželky, jak to bylo…” Říká pan Dobrovolný. A opravdu, veškeré lékařské a propouštěcí zprávy, smlouvy s hospicem, úmrtní list a mnohé další má přehledně uložené. Listujeme společně…
“10. června minulého roku tady začínala děvčata z Hospicu pracovat. Takže téměř na den přesně před rokem (rozhovor se koná 9. června, pozn. autorky). Předtím byla manželka na ODN v nemocnici, odkud jsme si ji vzali domů.
Ale vezměme to od začátku: Naše společné a mohu říct spokojené manželství trvalo 60 roků. Narodili se nám tři syni. S přibývajícími roky se pomalu začaly hlásit zdravotní problémy. U babičky se začínala projevovat Alzheimerova demence. Kontrolní vyšetření absolvovala na psychiatrické ambulanci v Havlíčkově Brodu. V prosinci roku 2020 jsme byli na pravidelné kontrole. Paní doktorka stav hodnotila velmi dobře. Celý kontrolní test babička zvládla bez problémů. Začátkem března je testem potvrzen pozitivní výsledek na covid. Babička odmítá jídlo a tento stav se zhoršuje. V neděli 21. března jsme volali záchrannou službu, babička je odvezena do nemocnice na covidové oddělení. Od lékařů dostáváme zprávu, že se jedná o oboustranný zápal plic.
V polovině dubna je babička přeložena na doléčení na ODN. Byla to taková divná doba, v nemocnici nebyly povoleny návštěvy, s babičkou jsme žádné spojení neměli. Veškeré informace jsme získávali od paní doktorky po telefonu.
V průběhu května jsou povoleny návštěvy, takže je možné v neděli a ve středu babičku navštívit. Na pokoji je umístěna se dvěma pacientkami, které nám říkaly, že by si chtěly s babičkou povídat, ale ona na hovor nereaguje. Od paní doktorky máme informace, že babička je apatická a odmítá stravu. Tento stav jsme sami rovněž pozorovali při našich návštěvách, kdy jsme si nebyli jisti, jestli nás babička poznala. Myslím mě, manžela, a syny.
Přišla doba, kdy jsme se syny začali čím dál častěji uvažovat, jak budeme s babičkou pokračovat. Jedna z možností navrhovaná lékaři, je zavedení sondy do žaludku, a tím řešit u babičky problém spojený s přijímáním potravy. Toto se nám nezamlouvá a navrhujeme, jak jsme již byli domluveni, zkusit péči o babičku a její dožití v domácím prostředí. Lékaři od svého návrhu řešení pomocí sondy ustoupili. Naše rozhodnutí vzít si babičku doma a starat se o ni je stoprocentní. Čekáme, že pobyt ve známém domácím prostředí a mezi známými lidmi jí prospěje a vyvede z apatické nálady. O pomoc jsme se rozhodli požádat Domácí hospic Vysočina. Dosud jsme ale netušili, jaké služby nám může hospic poskytnout. V tomto mám velice pomohla naše příbuzná, paní Marcelka Kadlecová. V hospici pracuje jako pečovatelka.
Babička byla propuštěna z nemocnice ve středu 10. června v dopoledních hodinách. Odpoledne přijela paní doktorka z hospice spolu se zdravotní sestrou a pečovatelkou. Zkontrolovaly po zdravotní stránce babičku a ověřily si jak je zajištěno prostředí pro pobyt babičky doma. Babička je nepohyblivá, odpočívá na polohovací posteli připravenou pracovníky hospice již před jejím příjezdem. Byl jsem seznámen, co je nutné denně zajišťovat a z velké části bude zajištěno pracovníky hospice. Znovu si říkám, jak jsme byli naivní a neznalí, když jsme si brali babičku domů. Nikdy jsme ale svého rozhodnutí nelitovali.
Pan Jaroslav Dobrovolný na návštěvě v Domácím hospici Vysočina
Děvčata, pečovatelky (já zmiňuji děvčata, ale jezdili za námi i chlapci) přijížděla každý pracovní den na desátou hodinu a končila o třinácté hodině. Večerní návštěva kolem osmnácté hodiny byla kratší a to na nutnou hygienu. (Oslovení “pečovatelka” používám, ale raději bych volil oslovení “sestřička” nebo “zdravotní sestřička”)
A jak každodenní péče o babičku probíhá? Ráno, v deset hodin, přijela pečovatelka a babičku si vzala na starost. Provedla jí osobní hygienu, výměnu prádla, výměnu ložního prádla. U babičky pořád trvají problémy při jídle. Děvčata poskytují pomoc při přijímání stravy, pomáhají při její přípravě. Jednou v týdnu ve čtvrtek babičku koupali. Když mně pan Karel předem oznámil, že budou babičku koupat, říkal jsem si: Jakpak asi v té posteli… Ale mé pochybnosti byly zbytečné. Do postele dali plastovou vanu a babičku opravdu vykoupali.
Během přítomnosti u babičky si s ní děvčata povídala, ale odezva od babičky nebyla. Některý den zbyla i chvilka času, takže jsme si mohli třeba trochu popovídat také o jiných věcech a o jiných starostech.
V sobotu a v neděli jsme péči o babičku nějak zvládali sami s vnučkou. To mě vedlo k tomu, že jsem ještě více začal oceňovat práci pečovatelek. Sám jsem si zkusil, jak je obtížné nepohyblivého člověka obsluhovat. S radostí jsem proto přijal nabídku od paní Rity Skalníkové, že by hospic svoje služby rozšířil a pečovatelky by k nám jezdily každý den, tedy i v sobotu a v neděli. To znamená pro nás velkou pomoc.
Problémy s odmítáním jídla se u babičky nezmenšovaly, ba naopak. V pondělí 12. července jsme volali o pomoc na záchrannou službu, lékaře jsme informovali, že babička nám od pátku nepřijímá žádnou stravu. Byla přijata na internu, kde byla do 21. července. Při jejím propuštění nás lékaři informovali, že nějaké zlepšení nemůžeme čekat. Problém s přijímáním jídla trval stále. Od konce července je pomoc hospicu rozšířena. Pravidelně přijíždějí paní doktorka spolu se zdravotní sestrou. Kontrolují zdravotní stav babičky, připravují léky, které babičce podávám. Od sestřiček jsem byl ujištěn, že v případě jakéhokoliv problému u babičky mohu zavolat, třeba i v noci. Od sestřičky jsem nikdy necítil nějakou neochotu, ba naopak. Několikrát jsem sestřičce v noci volal, a to když jsem babičce naměřil zvýšenou teplotu.
Problémy s přijímáním stravy se u babičky zhoršují. Z jejího chování je patrné, že se blíží její konec. V této situaci, pro mě tak těžké, jsem opět cítil ohromnou pomoc, ať již od pečovatelek či zdravotních sester z hospicu. Velmi si vážím jejich slov, kterými oceňují náš přístup k babičce a to, že jsme si vzali babičku domů a starali se o ni.
Společně jsme se domluvili, jak budeme postupovat až konec opravdu přijde. Vybrali jsme pro babičku oblečení a řekli jsme si, jak budeme postupovat.
Babička zemřela o půl čtvrté v noci. Telefonoval jsem paní Ritě. To bylo jediné, čeho jsem byl v dané chvíli schopen. Přijela paní Rita se zdravotní sestřičkou a paní Marcelkou Kadlecovou. Společně připravily babičku na její poslední cestu z domova.
Když se pana Dobrovolného ptám, zda by rád ještě něco dodal, zalistoval ve svých deskách naposledy: “Dostal jsem Dotazník hodnocení hospicové péče. Všechno jsem jim tam podrobně vypsal. Znovu opakuji. Nevěděl jsem, jak mi může hospic pomoci. Byli jsme naprosto naivní, když jsme se rozhodovali, že vezmeme babičku domů. Nedovedli jsme si to vůbec představit. Teprve až, když jsme začali jednat s pracovníky hospicu a potom tady na místě, když už jsme babičku měli doma, jsme si uvědomili jakou ohromnou pomoc nám pracovníci hospicu poskytují. A proto za tuto pomoc ze strany hospicu všem jeho pracovníkům, kteří nám ulehčovali starost o babičku, mockrát děkuji a píši jedničku s hvězdičkou. Je to hodnocení patřící do školy, ale z mé strany je upřímné. Velice příjemné pracovnice a pracovníci ochotné udělat víc než jsme očekávali. Nevím, jak to říci jinak, byli jsme velice spokojeni. Jak zdravotní sestry, tak pečovatelé jsou zlatá děvčata, zlatí chlapci. Byl jsem před Vánoci za nimi u vás v hospicu. Před časem jsem mluvil s Marcelkou, s Ritou, S Karlem. Rád vás všechny uvidím.“